Alienum phaedrum torquatos nec eu, vis detraxit periculis ex, nihil expetendis in mei. Mei an pericula euripidis, hinc partem.

Mindfulness aneb jak najít cestu sám k sobě

Mindfulness je téma, s nímž se v českých médiích setkáváme posledních několik let. Jako by šlo o jeden z dalších převratných seberozvojových trendů, které nám konečně pomůžou k věčné spokojenosti a radosti. Osobně to tak nevnímám. Nevěřím, že existuje jeden univerzální nástroj, aplikovatelný na každého, který by nám bez práce přinesl „koláče“. O to přece ani v životě nejde, je nesmyslné čekat, že budeme pořád šťastní a veselí. Mindfulness vnímám jako nástroj, cestu, z níž si každý může vzít inspiraci dle své povahy. Nejde o žádný rigidní sled kroků, jichž se musíte držet, i když vám nedávají smysl. Spíše jde o cestu zklidnění, vnímání, pozornosti, navázání kontaktu se svými emocemi a jejich projevy.

Přestože je to metoda s exaktním vědeckým pozadím a zabývá se jí řada odborných pracovišť, která zkoumají její pozitivní vliv na snížení stresu, depresí či bolesti, pro mě osobně to vlastně žádná „věda“ není. Řekla bych spíš, že mindfulness je něco, co většina z nás zná a umí, respektive jako malé děti jsme žili plně „mindful“, tedy vědomě, v přítomnosti, v souladu se sebou samými. Jen jsme to tak trochu pozapomněli. 

Metoda mindfulness nevyžaduje žádné pomůcky ani speciální znalosti, ani nemusíte umět sedět se zkříženýma nohama. Lze s ní pracovat, nebo také si s ní hrát prakticky při každé činnosti našich dnů. „Mindful“ (někdy se používá český překlad „všímavost“) může být způsob, jakým jíte, myjete nádobí, vedete rozhovor nebo běháte.

Budete-li zkoušet, co s vámi vědomé prožívání různých činností dělá, můžete zažívat méně stresu, fyzické uvolnění, více radosti z obyčejných věcí a okamžiků, které jindy ani nevnímáte, učíte se respektovat vlastní pocity a potřeby a zároveň se jimi nenechat ovládat. Zkvalitňuje se tak váš vztah k sobě samému, ke druhým i k světu kolem. 

Autor: Zuzana Zděnková