Za pět dvanáct a pět po dvanácté
Pamatuji si, jak jsme se v terénu potkali poprvé. Starší pán, v ničem speciální, s lehce kolébavou chůzí a plnovousem, za který by se ani ruský car nemusel stydět. Začali jsme se vídávat čím dál častěji, vždy při mé cestě z práce i do práce – jen že ráno byl zpravidla střízlivější než v odpoledních hodinách. Párkrát jsme spolu...