Charitativní aukce a bazary

Aukce 

Aukce, čili slovy našeho právního řádu dražba, je forma obchodování, kdy cena není předem stanovena, ale určí se až během dražby. Zájemci v průběhu dražby podávají své nabídky, a nakonec je dražená věc (draží se většinou věci, byť dražit lze v zásadě cokoli) přiklepnuta tomu, kdo nabídl nejvyšší podání (vydražitel). Občanský zákoník přitom stanoví, že smlouva je uzavřena příklepem.  

Konání tzv. dobrovolné dražby upravuje zákon 26/2000 Sb. O veřejných dražbách. Tento zákon stanoví podrobné a dosti složité podmínky pro provádění dobrovolných dražeb, pročež neziskové organizace tuto formu prodeje prakticky nepoužívají a to, co se v praxi nazývá dobročinnou či charitativní aukcí, je zpravidla spíše určitou zvláštní formou nabídky na uzavření kupní smlouvy, která z právního hlediska vůbec není dražbou. Účastníci „aukce“ pak činí svými „příhozy“ nabídku na uzavření kupní smlouvy za jimi nabízenou cenu; tuto nabídku pak „licitátor“ přiklepnutím akceptuje. 

Bazary 

Tzv. dobročinný bazar je svou povahou prostě příležitostným prodejem věcí a z právního hlediska na něm vlastně v principu není nic zajímavého. 

Rizika 

S charitativními aukcemi a bazary je spojeno několik rizik, která stojí za to zmínit.  

Asi největším z nich je zavedená praxe, kdy jsou příjmy z dobročinných aukcí a bazarů vykazovány v účetnictví příjemce jako dar. Zde odkazuji na svůj starší článek týkající se darování, ale čistě pro osvěžení paměti – darování je bezúplatným nabytím věci – je tedy nepřípustné, aby kupující za svůj „dar“ obdržel protiplnění ve formě věci. V takovém případě samozřejmě nejde o dar, ale o prodej – výjimkou jsou jen nepříliš časté situace, kdy je zřejmý nepoměr mezi výší daru a hodnou protiplnění – dárce si např. koupí obrázek namalovaný nemocným dítětem, jehož praktická hodnota se limitně blíží nule, za částku 10.000 Kč. Zde pak opravdu lze hovořit o daru. Pokud však kupující za svůj „dar“ získá například obraz známého umělce, televizi nebo žehličku, o dar se pochopitelně nejedná.  

Se shora uvedeným pak souvisí druhé důležité riziko – nezisková organizace si musí uvědomit, že prodeje věcí za účelem dosažení zisku, nejsou-li vykonávány pouze příležitostně či nahodile (tedy jde-li o soustavnou činnost), mají povahu podnikání. Nezisková organizace by proto měla mít živnostenské oprávnění a příjmy (výnosy) z této činnosti zahrnovat do příjmů (výnosů) vedlejší hospodářské činnosti. Upozorňuji, že podle ustálené judikatury soudů je za soustavnou činnost považována i činnost vykonávaná pouze jednou ročně, je-li od počátku počítáno s tím, že bude takto vykonávána opakovaně (například každoroční vánoční bazar). Je také nutno odmítnout argumenty ve stylu „tato činnost není podnikáním, protože zisk je použit pro veřejně prospěšnou činnost organizace“ – pro posouzení konkrétní činnosti jako podnikání není rozhodující, jak bude se ziskem nakládáno, ale zda se u konkrétní činnosti zisk očekává. 

Třetím problematickým okruhem je pak otázka účtování o nabytí předmětů, které budou následně prodávány či draženy – nezisková organizace je často nabude bezúplatně (darem), což svádí k tomu o nich neúčtovat. Tato praxe je bohužel nesprávná – bezúplatné nabytí věcí, nejde-li o věc zcela nepatrné hodnoty, je nutné zachytit v účetnictví a o cenu věci navýšit výnosy z přijatých darů. 

Petr Vít, právník AVPO ČR 

Pokud máte zájem o konzultaci, neváhejte nás kontaktovat.