Alienum phaedrum torquatos nec eu, vis detraxit periculis ex, nihil expetendis in mei. Mei an pericula euripidis, hinc partem.

Otevřeli jsme debatu o samoregulačních nástrojích v neziskovém sektoru

Potřebuje český neziskový sektor samoregulační nástroje? Jaký je jejich význam z pohledu dárců, veřejné správy a samotných neziskovek? Nejen o těchto otázkách jsme ve středu 20. 10. debatovali u kulatého stolu, ke kterému přijali pozvání zástupci firemního sektoru, veřejné správy, organizací, které takové samoregulační nástroje spravují, i neziskovek jež je využívají. 

 Na samém začátku diskuze jsme se shodli, že usilovat o nějaký typ nezávislého potvrzení kvality práce a vlastního fungování má smysl pouze pro ty neziskové organizace, u kterých je potřebná vyšší míra profesionalizace. Neformální iniciativy nebo malé spolky, které působí a hledají podporu především na místní úrovni, tento typ hodnocení nevyužijí.

Dále se debata soustředila na to, jaké je místo samoregulace v dnešním přeregulovaném světě. Regulace státu, která je většinou silová a často i nepřehledná, podle účastníků nezřídka selhává. Samoregulační nástroje spravované odborníky s bezprostředními zkušenostmi přímo ze samotného neziskového sektoru mají tedy své místo. Různé značky kvality nebo ocenění napomáhají ke kultivaci prostředí a podporovatelům neziskovek slouží k lepší orientaci v poměrně nepřehledném sektoru. Pro tento typ hodnocení nemá stát know-how a neměl by se o něj pokoušet.

Na druhou stranu zaznělo, že je v zájmu státu samoregulaci podporovat a vytvářet pro ni předpoklady. Určité nástroje k tomu určené už existují. Program Česká kvalita již od roku 2002 sdružuje značky garantující určitou přidanou hodnotu. Součástí tohoto programu jsou i značky určené neziskovkám, včetně značky Prověřená veřejně prospěšná organizace. Podpora tohoto programu ze strany vlády však byla v minulých letech minimální a situace se lepší jen pomalu. Další cestou, kterou by mohl stát využívání samoregulačních nástrojů podpořit, by bylo uznávání nákladů s nimi spojených v dotačních programech.

Závěr debaty jsme věnovali tomu, jaký zájem mají o samoregulační nástroje samotné neziskovky, a jak značky a ocenění používají v případě, že je získají. Podle zkušeností účastníků přistupuje velká část neziskovek k samoregulačním nástrojům s nedůvěrou. Český neziskový sektor je tradičně silně rovnostářský a dárci, kteří se rozhodnou externí nezávislé hodnocení zohledňovat, bývají vystaveni obviňování z diskriminace. Dalším neziskovkám nemusí být příjemné, aby někdo hloubkově prověřoval jejich fungování. Pro média zase téma dobře fungujících neziskovek není příliš atraktivní. Je tedy zřejmé, že znalost samoregulačních nástrojů poroste spíše pozvolna a bez toho, aby jejich držitelé se získanými značkami a oceněními aktivně pracovali a spojovali je se svými kvalitními službami a činnostmi, se tento proces neobejde.