PŘÍBĚH ALEXE

V dětském domově žiji již jedenáctým rokem a prošel jsem několika projekty, které realizovaly různé nadace a společnosti, které se zabývají podporou dětí z dětských domovů. Většinou se jednalo o různá setkání, která trvala v řádech dnů a v několika případech i jednoho týdne. Náplní těchto setkání většinou bylo naučit dané děti finanční gramotnosti a co nejlépe odstartovat jejich život po odchodu z dětského domova. Všechny tyto projekty mi něco daly – většinou se ovšem jednalo jen o přátelství, z nichž některá fungují dodnes na intenzivní bázi. Všechny tyto projekty a s nimi spojenou povinnou účast na nich, jsem nikdy neměl rád.
Narušovalo mi to můj zaběhlý program v podobě školy, brigád a přátel a pokaždé jsem se jen těšil na to, až tato setkání skončí. Vše se ale jednou změnilo…
V roce 2014 se několik dětí z našeho dětského domova společně se mnou účastnilo zájezdu v Chorvatsku. Jednalo se o můj druhý takový pobyt u moře a byl jsem velmi nadšený, že se vedení dětského domova rozhodlo i pro mne. V Praze, kde jsme přestupovali z jednoho autobusu do druhého, mne paní zástupkyně ředitele vyrušila z nakládání zavazadel, abych s ní zašel za „nějakou“ paní, která stála opodál a s někým z našich dětí se tam loučila. Vůbec jsem nevěděl, o co se jedná a tak jsem k paní, která mě již z několikametrové dálky zdravila, přicházel se zvláštním pocitem. „Alexi, tady Ti přestavuji paní Michaelu Chovancovou. Je to ředitelka DDŠ“. Říkám si v duchu „ředitelka DDŠ, to budu přemístěn do dětského domova se školou nebo co znamená ta zkratka“. Paní Chovancové jsem se představil a v mojí hlavě to pulzovalo ještě více, což umocnila další její slova „Alexi, vím, že Ti to je asi líto, že jsme Tě nevzali, ale už bylo plno“. To už jsem se vážně musel zeptat, o co se vůbec jedná, což mi bylo hned vysvětleno. Jednalo se o to, že jsem si několik měsíců předtím podával přihlášku do jednoho z těch „otravných“ projektů a samozřejmě jsem jí vypisoval s určitou myšlenkou, že se mi tam vůbec nechce. Paní Chovancové jsem tenkrát odpověděl, že mne to taky moc mrzí, ale v hlavě jsem si myslel, že jsem v tomto případě vyhrál – nikam nemusím, což se následně za nějakou dobu změnilo. Uběhlo několik měsíců a já jsem si balil oblečení a hygienu na svůj první Stipendijní víkend. Nemám rád nové prostředí a poznávání nových lidí a tak jsem se velmi obával toho, jak to asi bude fungovat. Několik kluků z našeho dětského domova již na tomto projektu bylo, tudíž jsem u nich sondoval jaké to tam je, čeho se mám bát atd., ale všichni se mi jen smáli a říkali velmi oblíbenou odpověď „uvidíš“. Když jsem se v neděli téhož týdne vracel z mého prvního víkendu, jenž organizovala společnost Dejme Dětem Šanci, spolubydlící mne hned oslovil s tím, jaké to bylo. Ihned jsem mu začal vyprávět své zážitky. Poprvé jsem zažil projekt, jenž je organizován a nepomáhá na základě nějakých postranních úmyslů.
Organizace tohoto víkendu pod taktovkou děvčat z nadace je vždy velmi profesionální a na velmi dobré úrovni, což dokládají i programy, které jsou sestaveny tak, aby to opravdu každého bavilo. Ano, také jsem si již v rámci těchto víkendů prošel přednáškami o finanční gramotnosti a dalších omýlaných tématech, jenže teď to bylo v mnohém jiné. O těchto záležitostech nám například vyprávěli zaměstnanci různých bank a společností, tudíž jsme měli mnohé vysvětleno pomocí praktických poznatků. Téma drogy? Již jsem se s ním několikrát setkal a vždy to bylo stejné – doprostřed místnosti si stoupl jeden z organizátorů daných projektů a začal nás poučovat o drogách a někteří, kteří s nimi měli zkušenosti, se jen museli smát absolutní nezkušenosti přednášejícího. Zde se ovšem opět jedná o něco jiného. V rámci několika Stipendijních setkání jsem si vyslechl několik vyprávění opravdových bývalých osob závislých na heroinu, alkoholu a dalších „démonech“. Asi Vám nemusím dopodrobna vysvětlovat, která z těchto verzí přednášek mi přinesla více. Se společností Dejme Dětem Šanci spolupracuji již šestým rokem a mohu Vám s klidným svědomím říci, že se jedná o vůbec nejlepší nadaci ve svém oboru. Zde se nám dostává skutečné pomoci a ne jen řečí okolo. Naše spolupráce je založena na tom, že díky této nadaci mohu aktuálně studovat vysokou školu, což je pochopitelně velmi nákladné. Díky DDŠ mám tedy uhrazeno studium a všechny náklady spojené s ním. V rámci této podpory se jedná i o motivační a prospěchové stipendium, kdy si každý student sám zvolí cíl, kterého by chtěl na konci pololetí nebo semestru docílit. V mém případě se jedná opakovaně o to, abych dokončil všechny zkoušky v termínu, a za takto splněný úkol pak obdržím 1 000 Kč.
Motivační stipendium nadace myslí i na to, když daný člověk dokončí studium na dané škole a v tom případě na Vás čeká odměna ve výši 5 000 Kč – krásná motivace, na kterou jsem již dvakrát dosáhl – po dokončení vyšší odborné a vysoké školy. V rámci materiální pomoci se ovšem nejedná o vše, naopak to pokračuje. Několikrát jsem využil projektu, který nese název „Přál/a bych si“, kde jsem prosil o nábytek do svého studijního bytu, matraci a sadu nářadí a vše se mi splnilo. V rámci projektu „Podporuj mě“ jsem podporován podporovatelkou, která mi k dnešnímu dni naspořila přes 50 000 Kč, které mi budou k dispozici po odchodu z dětského domova. Dále mám možnost si každým rokem přát dárek v rámci projektu „Strom splněných přání“. Řekněte mi, kdo z Vás má doma pračku a tablet od Michala Davida, to jsem zvědavý.
Velmi si vážím této podpory, která je pro mne velmi důležitá, ale i přesto musím říct, že se nic nevyrovná osobnímu přístupu, který k nám mají organizátorky. Jedná se o velmi pěkné vztahy založené na důvěře a pochopení. Pro mne je velmi důležité, že v případě jakéhokoliv problémů vím, že se na ně mohu kdykoliv obrátit a nikdy mne v těžké situaci nenechají!