Lukáš
Lukáš byl nejstarší chlapec ze sourozenecké skupiny, v dětském domově vyrůstal již dlouhých 9 let. Přestože byl i se svými sourozenci celých 9 let v registru dětí vhodných pro náhradní rodinnou péči, nenašel se nikdo, kdo by tříčlenné poloromské sourozenecké skupině nabídl svůj domov a vzal si je do pěstounské péče. Všechno nasvědčovalo tomu, že děti zůstanu v ústavu celé dětství.
Kolečko jejich osudu se začalo otáčet jiným směrem teprve tehdy, kdy se Lukáš začal ve škole kamarádit s Danem. Spojovala je láska k hudbě, podobný smysl pro humor, laskavé komedianství, a cosi obyčejně lidského, co dělá z cizího člověka člověka blízkého – sympatie.
Dan začal zvát Lukáše k sobě domů, což nebylo vůbec snadné. Zatímco ostatní děti se zeptaly doma rodičů a mohli strávit společně třeba celý víkend, Lukáš to tak jednoduché neměl. Režim dětského domova nedovoloval něco tak obyčejného jako je návštěva u kamaráda. Proto rodiče Dana oslovili paní ředitelku, velice laskavou a vstřícnou paní, aby se s ní domluvili, jak by mohli situaci pomoci. Dozvěděli se o možnosti hostitelské péče, podstoupili nezbytné formality a otevřeli tak cestu Lukášovi do neznámého světa.
Hned při první návštěvě, která proběhla na Silvestra v domácnosti hostitelské rodiny, vyjádřil Lukáš svoje pohnutí a radost z toho, že mohl zažít obyčejný život v rodině, jakou nikdy nepoznal. Vnímal hezké vztahy mezi všemi, přátelství, loajalitu mezi dětmi a dospělými. Na konci zimních prázdnin, když jeho pobyt v rodině končil, vyjádřil přání, aby mohl trávit volný čas s těmito lidmi častěji.
Sociální pracovnice dětí však neviděla ráda, že jeden ze sourozenců by měl dostat šanci, kterou další dvě děti mít nemohou. Hostitelská péče se tedy rozšířila na celou sourozeneckou skupinu.
Po skončení střední školy se Lukáš chystal na vysokou, po prvním semestru však zjistil, že mu chybí některé základy, studium ukončil a podal si přihlášku na VOŠ. Díky tomu, že v této době již bydlel trvale v rodině svého kamaráda Dana, nemusel při změně studia řešit naléhavou otázku bydlení a celé své existence, jak by tomu bylo, kdyby zůstal v dětském domově. Rodina ale žádné taková omezení nemá, takže Lukáš dál zůstal bydlet ve svém pokoji, našel si brigádu a po úspěšném složení přijímacích zkoušek znovu začal studovat.
Dnes je z něj dospělý muž, který má svoji rodinu, manželku a malou dcerku. Díky osobní zkušenosti začal před nedávnem pracovat v neziskové organizaci Děti patří domů, z. s. a stal se koordinátorem projektu Dobroděj.
Tento projekt je zaměřen na rozvoj hostitelské péče pro děti z dětských domovů. Lukáš více než kdokoliv jiný chápe, jak důležité je pro děti v dětských domovech mít někoho svého v tom běžném světě tam venku. Chápe i to, že ten, kdo nic takového neprožil, ani neví, že mu to jednou bude chybět. Proto se aktivně zapojuje do různých pracovních skupin, účastní se edukačních seminářů, kurzů a workshopů, aby zvýšil naději dětí z dětských domovů na normální život v dospělosti.
