Za pět dvanáct a pět po dvanácté

Pamatuji si, jak jsme se v terénu potkali poprvé. Starší pán, v ničem speciální, s lehce kolébavou chůzí a plnovousem, za který by se ani ruský car nemusel stydět. Začali jsme se vídávat čím dál častěji, vždy při mé cestě z práce i do práce – jen že ráno byl zpravidla střízlivější než v odpoledních hodinách. Párkrát jsme spolu promluvili, ale pán bydlel, chodíval si nakupovat, byl poměrně iniciativní… nepřišlo mi, že by něco zvlášť potřeboval. Jednoho dne jsem dotyčného potkal u zimního stadionu s lahví rumu v ruce a velmi sdílnou náladou. Dali jsme se spolu do řeči o jeho osobě, situaci i alkoholu. Zmínil se mi, že u něj v bytě přespává občas někdo z naší cílové skupiny, což mu ale nevadí, jelikož má rád společnost. Poté, co mi nabídl „hlta“ (kterého jsem musel z profesionálního hlediska pochopitelně odmítnout), jsem s ním toto alkoholové téma více otevřel, načež se mi svěřil, že dříve, řadu let, zdárně abstinoval. Poslední dobou má na alkohol ale čím dál větší chuť. Vyslovil nahlas i obavu, zda to vůbec zvládne denně se nenapít. Pán sice nebyl bezdomovcem v pravém slova smyslu, ale osobou ohroženou kvůli své znovu se objevující závislosti zcela určitě. Tehdy jsem mu poprvé nabídl naši pomoc, jelikož jsem viděl, že jej jeho současná situace citelně trápí. „Mně už není pomoci,“ odpověděl mi.

Plynuly týdny, měsíce, nakonec i roky. Z poměrně bezproblémového seniora se vlivem alkoholu (a později nejen alkoholu), špatné životosprávy a dost možná i negativním působením našich klientů stala osoba bez přístřeší, zcela závislá jak na návykových látkách, tak i na pomoci druhých osob – spolubydlících zpod mostu, kteří jej vbrzku (a s velikou radostí) přijali mezi sebe. Možná se ptáte: „Proč s radostí?“ Starý, slabý, podvyživený stařík, tak často pod vlivem Bůh ví čeho, že si ani nepamatuje, kolik přesně tisícovek mu z důchodu zmizelo… Asi není třeba to dále rozvádět. Velmi dlouho a velmi často jsme jej v rámci terénu navštěvovali, permanentně mu nabízeli pomoc, kontakt s rodinou, odvoz do centra, možnost hygieny, stravy, zprostředkování lékaře… všechno bylo marné. Pán zcela rezignoval.

Dotyčný ale nebyl jedinou osobou, která nám v posledních dnech na ulici výrazně chátrala. Evidovali jsme také několik dalších, kteří nám tak dlouho odmítali jakoukoliv nabídku pomoci, až se po celé naší službě začal šířit neúprosný pocit beznaděje. Jednu kompletní terénní poradu jsme věnovali vzniklé situaci, načež jsme se dohodli, že se pokusíme o nárazovou, spontánní akci. Byli jsme rozhodnuti „naběhnout“ hned teď, při pondělním ranním terénu, na místo přespávání výše zmíněných a velmi asertivně jim domluvit, nabídnout (a až skoro vnutit) transport do denního centra, ať je dostaneme z tohoto děsivého místa.

Přišli jsme pozdě. Je šílené, že jsme museli nalézt jednoho z našich dalších zde přespávajících klientů zesnulého hned ten den ráno, přesně v místě, kam jsme plánovali zajít, sotva hodinu poté, co jsme ukončili naši krizovou poradu. Přitom toto místo bylo naší službou navštěvováno nejpravidelněji ze všech – neminul snad jediný terén, kdy bychom se zde alespoň na několik minut nezastavili. Nabízeli jsme přítomným potraviny, odvoz do centra, možnost pobýt na chvilku v teple, aby alespoň dočasně mohli opustit bezútěšné prostředí ulice. Takřka vždy jsme ale byli odmítnuti slovy „my nic nechceme, děkujeme“, někdy dokonce „nechte nás na pokoji“.

Kousek vedle nešťastné oběti dlouhodobé špatné životosprávy (primárně ale alkoholu) a i prvního letošního mrazíku polehával v naprosté apatii náš senior, stále ještě slabě dýchající. V hlavě se mi honily myšlenky, zda jej za pár hodin (či snad dokonce minut…?) nepotká stejný osud jako jeho spolubydlícího. Pod dekou, kterou byl přikryt, byl téměř zcela nahý, s viditelně nezdravou barvou kůže, místy výrazně promodralou. Ještě jednou, naposledy, jsem mu tvrdě a bez servítek  sdělil, co mu hrozí, pokud si přímo teď hned, na tomto místě, nenechá poradit a pomoct. Pán na mě reagoval, ale pouze pohledem, výrazem ve tváři. Nic neříkal. Moc dobře si uvědomoval, že je v akutním ohrožení života. Byl ale odhodlán to skončit.

Tou dobou se na místo již sjížděli záchranáři, policisté, hasiči, i koroner. Začali ohraničovat oblast úmrtí páskou se zákazem vstupu, aby nikdo nenarušoval „místo činu“. Všichni příchozí se zpočátku věnovali pouze zesnulému, čím dál více se ale jejich pozornost začala upírat k příležícímu přeživšímu. Ještě jsem nezažil, aby spolu vedlo rozhovor pět služeb zároveň – patnáct přítomných osob, jejichž momentálním zájmem (a primárním úkolem) byla nyní záchrana života staříka, který už dle pana policisty „taky kleká“. Společně jsme vymysleli plán, ale ještě poslední věc nám chyběla, abychom jej mohli realizovat… souhlas s odvozem do nemocnice od starého pána osobně. Po alespoň dvaceti minutách přemlouvání byla jeho odpověď „tak jo, no“ tou nejpovzbudivější větou, kterou jsme ten den slyšeli a která rozlila úsměv na tvářích všech zúčastněných.

Píši tento článek po dvou hodinách od dnešní návštěvy našeho „znovuzrozeného“ hrdiny v nemocnici. Ani si nejsem schopen vybavit, kdy jsem jej viděl naposled v tak dokonalém stavu, v jakém je nyní. Je čistý, oholený, zcela střízlivý… a s jiskrou nového života v očích. Pověděl mi, že mě tu nečekal, ale je rád, že jsem za ním přišel. Potěšilo ho to, viditelně. Zeptal jsem se ho, jak mu mohu pomoci, zároveň s tím jsem mu nabídl, zda by se nechtěl opět vidět se svou rodinou. Ještě předevčírem by mě poslal do všech temných koutů světa, ale dnes s radostí souhlasil. A radost jsem měl i já. Naprosto nepopsatelnou.

Alkohol je zlo. Pevně sevře svými pařáty duši člověka a nepustí ji, dokud z ní nevysaje poslední kapku života. Jeden z hrdinů našeho příběhu tento zápas o život prohrál. Kdybychom ale na druhou stranu nalezli naše hlavní aktéry příběhu ten den živé a zdravé, opět bychom si prošli klasickým procesem odmítání jakékoliv námi nabízené pomoci a služeb. Toto mě vede k myšlence, že tragická událost úmrtí u jedné osoby může nastartovat pud sebezáchovy a touhu po životě u osoby druhé. Jeden lidský život ztracen, druhý zachráněn. Nebo možná i více, jelikož hned vzápětí jsem začal ve městě potkávat další naše „staré známé“ se slzami v očích a se slovy „já nechci zemřít na ulici“. Hodí se tedy snad říci… Bohu díky?

Pavel Baričák, terénní pracovník Elim Vsetín, o.p.s.