Mám v životě štěstí

Narodit se o dvacet let dříve, neměla by to Lenka s pracovním uplatněním vůbec jednoduché. „Ještě že ty technologické vychytávky existují, jinak bych si pořídila chov poštovních holubů.“

Narodila jsem se předčasně a s diagnózou dětská mozková obrna. Není to na mně až tolik vidět, jen mi ale trochu šmajdají nožičky, ručičky nejsou zrovna nejšikovnější, ale chválabohu fungují, a pak ještě oči, ani ty mi neslouží dle mých přání. Ale měla jsem v životě štěstí hned od narození. Narodila jsem se úžasné mamince, která, přestože sama trpí Crohnovou chorobou, se mi ze všech sil věnovala. Pro nezasvěceného ta péče mohla vypadat hororově, když mě, nebohému děťátku, „lámala“ ručičky a nožičky a já řvala jako tur. Tohle mučení miminek se jmenuje Vojtova metoda, je sice účinná, ale nic příjemného. Můj řev byl tehdy asi tak příšerný, že zahnal biologického tatínka někam hodně daleko a my zůstaly s mamčou samy. Naštěstí ne nadlouho, mamča si za pár let našla fajn chlapa, který mi tátu vynahradil víc než dostatečně. Měla jsem moc šťastné dětství.

Oba, mamča s Jirkou, mým druhým tátou, mi pořád říkali, holka, ber to rozumně, žádná baletka nebo tenistka z tebe nebude, musíš se holt učit. Tak jsem se učila. Nejdřív to byla Jedličkárna v Liberci, pak obchodní škola bez maturity až konečně maturita na obchodní akademii pro zrakově postižené v Butovicích.

Jít sama po základce do školy do Prahy, to byla výzva. Zase jsem měla kliku. V pražské Jedličkárně jsem mohla bydlet a po maturitě i pracovat. Nejdříve na tréninkovém místě v Borůvce jako prodavačka, ale nebylo to úplně ono. Já na komunikaci moc nejsem. To, co mám v hlavně hezky logicky srovnané, se cestou ven občas nějak zašmodrchá a zákazník to neocení. V Borůvce měli pochopení, když mám tedy tu obchodku, pustili mě k účetnictví. To bylo jiné kafe! Mám ráda systém, logiku a pořádek. Ze začátku jsem trochu nejistě koukala, ale pak se mi to začalo propojovat a já objevovala úžasné nové světy.

Na tréninkovém místě jsem byla naprosto spokojená, měla se jako v bavlnce. Jen mě mrzelo, že to nebude napořád. Zase asi zaúřadoval můj anděl strážný a já dostala práci snů. Nabídli mi stáž v Tamtamech, v neziskovce, která zaměstnává pouze lidi se zdravotním postižením. Stáž měla trvat čtrnáct dnů, a co myslíte, že se stalo? Už po prvním týdnu mi nabídli pozici fakturantky. Pro absolventa ideální! Nejdříve to bylo jen vystavování faktur, postupně mě pouštěli k dalším dokladům a operacím a já mohla poznat, jak daleká je cesta od školní teorie k opravdovému účetnictví ve firmě. Je to tu fajn, hezká práce, dobré vztahy, baví mě to. Snad i oni jsou se mnou spokojeni, když mě nominovali do soutěže Hendikepovaný zaměstnanec roku. Takže na své původně stážistické židli spokojeně sedím už šestým rokem a rozhodně ji nehodlám opouštět.

Musím říct, že jsem ráda, že žijeme ve světě technologií, protože ještě v minulém století bych si v téhle práci ani neškrtla. Jen ta představa, že mám jen papír, tužku a vrcholem pokroku je kalkulačka, ta mě děsí v nejhorších snech. Největším pomocníkem je pro mě samozřejmě počítač. Není to lecjaký počítač, ale počítač kouzelný. Monitor je velký pomalu jako letištní plocha, kolegyně vtipkují, že kdyby byl jenom o kousek větší, měla bych si pořídit kolečkové brusle, abych dohlédla z jednoho kraje na druhý. Samozřejmě i systém mám upravený tak, jak potřebuji. Používám velké písmo, kurzor, přizpůsobené barvy a tak. Je to super, ale má to jednu drobnou nevýhodu, písmo je na tom obřím monitoru tak velké, že všichni už z dálky vidí, co dělám a chatování s kámoškou by mi neprošlo.

Horší to bylo s papírovými doklady, ty do počítače jednoduše strčit nejdou. Ale i tohle mělo řešení. Mám obří čtecí lupu, která zvětší vše, jak potřebuji, a má plno dalších super funkcí. Tu jsme dostali od jednoho hodného pána, který se nemohl dívat na to, jak se s malou lupou trápím.

Telefon mám takový ten model s velkými tlačítky pro seniory. Seniorský telefon v mém věku? No jo, zní to hloupě, ale pro mě je to neocenitelná pomůcka. Schválně, zkuste si vzít ten svůj chytrý mobil, zavřít oči a neohýbat prsty! Uvidíte, jak je těžké se na dotykový displej strefit, když na něj špatně vidíte a jemná motorika u mě fakt jemná není!

Trochu hůře se mi mluví a popravdě hrozně nerada komunikuji s lidmi, které neznám. Někam zavolat? Něco vyřídit? To je vždycky lovení bobříka odvahy. Naštěstí většinou nemusím, máme přece e-maily nebo různé aplikace, hurá! A pro přátele jsem na facebooku, na skype. Ještě že tyto vychytávky existují, nevím, jak bych to řešila dříve. Asi bych si pořídila chov poštovních holubů.

Někdy mívám křeče a nezvládnu se dopravit do práce. I tahle situace má řešení. Zapnu si počítač doma a připojím se do toho svého mazlíka v kanceláři. Můžu vesele účtovat klidně z postele. Náhodný návštěvník kanceláře pak stojí v němém úžasu před obrovským monitorem, který pracuje úplně sám. 

Vím, že technologie nejsou levné a nebýt darů, tak pro mě nebo mého zaměstnavatele by byly absolutně nedostupné. Je super, že existují dárcovské programy, jako např. Techsoup a lidé s dobrým srdcem. A nesmím zapomenout na lidi, kteří nám ty technologie zprovozní a naučí, jak je využívat. Zcela nezištně nám darují svůj mozek. Díky těmto darům nejsem na nikom závislá a pocit soběstačnosti je k nezaplacení.

Mám sice hendikep, ale to neznamená, že nemůžu dělat běžnou práci a mít plnohodnotný a šťastný život. Když se tak rozhlédnu, myslím, že o dost šťastnější, než většina lidí okolo.